MŮJ POROD OČIMA PORODNÍ ASISTENTKY

Artur se narodil ve velmi intimní atmosféře, do náruče svých rodičů.
Důvěra ve své tělo, pevná náruč partnera, důsledná příprava, meditace, jóga, afirmace.

Znala své možnosti, jak prožít svůj/jejich porod. Šla si cílevědomě za vším, co chtěla. Žena gazela. Štíhlá, vysoká, tajemná. Průvodkyně druhých teď vedla sama sebe. Vedla mysl správným směrem a mohla zažít porod, který by měly zažít všechny ženy.

Odjíždím kolem páté z porodnice a pohlcuje mě záře úplňku. Usmívám se, ona prostě nemohla rodit jindy a jinak. Vidím ji zahalenou tajemstvím a energií průvodkyně. Dobře zná sílu živlů. Sama je dech beroucím živlem. Rodila v porodnici, ale byl to porod imitující porod doma. V prostředí přívětivém, známém, útulném, přátelském.

Zrození Artura byla jedna vibrace v kuse. V den, kdy začala rodit, na Valentýna, jsem jí původně slíbila poslední společné setkání. Netušila jsem ve chvíli slibu, že můj muž objednal stůl na večeři ve stejnou dobu. Zavčasu jsem se jim omluvila a setkání přesunuli na druhý den. Rozuměla mi a chápala to.

Ozvala se mi hned dopoledne valentýnského dne, když jsem ulehala po noční službě V noci chtělo rodit 7 žen. „Dnes neroď! V porodnici je plno.“ Zasmáli jsme se tomu, jako by to šlo ovlivnit.

Porod se jí pomaličku rozjížděl. Hlenová zátka a vlnky. „Dobře, roď, ale až po 20. hodině“. Nutně jsem potřebovala zajít s rodinkou po dvou letech do restaurace.

Stalo se. Ozývá se těsně před osmou hodinou. Telefonují mi na střídačku muž, žena. Popisují mi v průběhu dne, jak se cítí. „Mám k vám dojet?“ „Nemusíš, zvládneme, jak řekneš, my vyjedeme rovnou do porodnice.“ Čekala jsem. Podřimovala na gauči. Ozval se mi nyní muž po 23.hodině. „Už je to ono.“ Žena mu zvučela za zády. Jinak byla tichá a už nekomunikovala.

Vyjeli jsme. V nemocnici nás čekal ten z nejlepších, dr. Harašta. Jemné vyšetření, 4-5 cm otevřená. Tuto zprávu mi říká s úsměvem. „Kdybys něco potřebovala, máš mě tu.“ S těmito jeho slovy jsme se loučili, když jsem brala pár na porodní pokojíček s vanou.

Žena zaplula do vany. Máma Artura je opravdu hodně vysoká a tak se stočila do teplé vody. Nakonec jí vyhovovala poloh na žábu, kdy měla bříško mezi nohama a přitom úplně ponořené pod horkou vodou. Opravdu horkou, já měla co dělat, udržet tam ruku. Muž vplul za ní a mnul jí tělo jako při milování.

Opět jsem byla jen pozorovatel a nemusela dělat nic. Vše si žena, její tělo a dítě řídili sami. Nádherně zvučela. Kolegyně Sonička jí u příjmu pochválila, jak nádherné tóny ze sebe vydává, že ona by neměla ani odvahu, takto se projevovat. Na ženu byl dech beroucí pohled. Zavřené oči a každý stah byla blíž a blíž ke svému dítěti. Od příjmu porodila za necelé dvě hodiny.

„Doma mi pomáhala chůze.“
„Tak pojď z vany a choď“. Procházela se po místnosti, v tu chvíli jsem nerozuměla jejím pohybům rukou. Natahovala je do stran, co to jen šlo. Natahovala je vzhůru, co to jen šlo. Otevírala ústa a zvučela. Povolovala čelist a dostávala ze sebe rodící zvuky. Až po porodu mi řekla, že jediné, co jí pomáhalo, aby se nedostala do krize, když pocity byly nejintenzivnější, jako když se jí chtělo celé tělo roztříštit na tisíc kousků, tak si představovalo to, že je olovo. Čím silnější byl pocit v jejím těle, tím více rozžhavoval její olovo, které se vylévalo do celé místnosti. Tato představa ji udržovala v rovnováze.

Jak se sebou pracovat a nezpanikařit jí pomohl kurz Jemného zrození – hypnoporod, který si se mnou prošla. Muž ji velmi chválil, jak se celou dobu po kurzu připravovala. Před porodem zvýšila intenzitu práce na sobě. Denně meditovala a používala ty správné afirmace.

Týden před porodem se jí zablokovala žebra. Větší bolest nezažila. Těchto pár dnů ji velmi vyšťavilo, ale věděla, kde se skrývá somatický základ jejího svízelného stavu. Žebra povolila a začala rodit.

Pocit, že jí to tlačí na konečník, měla už doma. Jen jsem čekala, kdy se změní její rytmus. Pokojem voněla jiná vůně než obvykle. Namíchala jsem jí aroma do difuzeru úplně jiné. Použila jsem terapeutický olej Tady a teď o dr. Andrejky Smržové. Nezasahovala jsem do průběhu porodu. Neradila. Jen pozorovala a poslouchala srdíčko Artura. Bilo jako zvon. Začala jsem mu říkat rytíř Artuš. Byl tak udatný a snažil se dostat ven. Byl sladěný s rytmem své mámy.

Žena ulehá na žíněnku. Snaží se stláčet ne levém boku. Praská plodová voda. Nevyhovuje jí tato poloha. Na všech čtyřech vydrží jen jeden stah. Chce jít od dřepu. Zakleká před svého muže a on jí celičkou obejme do své náruče a nepustí. Jsou propojeni v jedno tělo. Žena tlačí a vydává hluboké hlasité zvuky. Muž je jakoby v tranzu a přicházejí emoce.

Přiznal, že tak v životě ještě neplakal. Vlny se od sebe vzdalují, ale i přesto se dítě dostává níž a níž. Hlavičku už korunuje. Žena tento stav popsala jako slunečný prstenec, který cítila v tu chvíli dole. To už je v temné místnosti i pan doktor a kolegyně. Prostorem zní hudba Depeche Mode. Byla to oblíbená skupina mého bratra a tak i já cítím, že vše je v pořádku a tak jak má.

Hlavička korunuje ještě další 3 stahy. Ženino tělo je tak dokonalé. Poprosím… Toto tělo nemůže být poraněné, musí přeci zůstat dokonalé. Stalo se. Pomohla tomu poloha, nahřívala jsem ženě lůno teplou kávovou rouškou, pomohlo tomu pomalé tempo vstupování hlavičky přes hráz. Přišla živelná vlna, která vyplavila Artura hned celičkého ven.

Během vteřiny byl na těle ženy. Všude ticho, jen emoce rodičů. Všude ticho a jen hlasy rodičů vítaly svého syna Artura.
Děkuji za tak silný zážitek, který se odehrál v porodnici…………………………

Ještě jednou velmi děkuji Jemnému Zrození s.r.o. a fenomenální porodní asistentce Bibianě Drápalové Pališkové za úžasnou a profesionální přípravu. Bez Vašeho otevřeného přístupu, přelomových informací a skvělých technik bych s největší pravděpodobností prožila „klasický“ bolestivý porod – (bohužel) jako většina žen.