KDYŽ ZTRÁCÍME ANDĚLA STRÁŽNÉHO

Probíhající přelomové období mezi dvěma zatměními – lunárním 19. 11. 2021 a solárním 4. 12. 2021 nám přináší doslova osudové změny.

KONEC JEDNOHO CYKLU A ZAČÁTEK NOVÉHO

Toto výjimečné období nás podporuje na životní cestě. Pokud jsme z ní sešli, koriguje její směr. Změny, jež se v tomto období projeví jsou nečekané, ale přináší do života události, o nichž jsme byli přesvědčeni, že už nenastanou. Naskýtá se nám jedinečná příležitost k posunu na cestě sebepoznání, neboť plníme sliby, k nimž jsme se zavázali ještě před naším vtělením…

Sedím v tichu na gauči a pozoruji aktuální obrazy sentimentu společnosti.
Promlouvají ke mně jasným hlasem:

Každou vteřinou se může něco stát…
Někdo zemře, někomu se přihodí něco hrozného. Co když mě vyhodí z práce? Co když zemřu já? Co když onemocním? Co když mě někdo naštve a den nebude probíhat dle mých představ. Proč na mě tak blbě koukají. Lidé se zbláznili. Jeden křičí na druhého, ať si nasadí ten smradlavý hadr. Očkovaní jsou trnem v oku neočkovaným a naopak.

Televizní hypnóza každou vteřinu vymývá a programuje naše podvědomí. Řeknu nahlas „vánoční stromeček“ a za 5 minut mi v prohlížeči vyskakují reklamy s kanadskými jedlemi v akci.

Asi si dnes po práci skočím do supermarketu pro sedmičku vína, ten tlak je k nesnesení. Přemýšlím. To už takhle bude celý život? Budu na to muset chodit pořád dokolečka? Jak jinak budu moci žít zase normálně. A co moje děti? Vezmou je vůbec do školy? Co když s nimi budu chtít jet na dovolenou? Asi bych si to měla trochu nastudovat, ať zjistím, která je nejmenší zlo. Ale co když je to opravdu zlo, které se projeví až za několik let? V práci už to všichni mají a je na nich poznat, že mají o starost méně. Chodí na společné na obědy a zase se smějí. Cítím strach a úzkost.

ČEHO SE VLASTNĚ BOJÍME?

Máme strach, že přijdeme o vše, co jsme vybudovali. Že ztratíme jistoty a pevnou půdu pod nohama. Bojíme se smrti. Ovšem strach ze smrti je zameten do nejhlubších zákoutí naší duše a je pečlivě zaskládán vibračně nižšími strachy o to, že nebudu moci jet na dovolenou nebo jít do restaurace na večeři.

PROCHÁZÍME ONTICKOU NOUZÍ A ONTOLOGICKÉ DÝCHÁME NA ZÁDA

Dokud nepřekročíme práh ontického horizontu a nepustíme strach o všechny ty krámy, nezbytnosti a jistoty, kterými se obklopujeme (zaměstnání, auto, hypotéka, nemovitost, peníze), k ontologické nouzi nikdy nedojdeme. Je uložena příliš hluboko. Možná proto je nutné zajít ještě dál.

Z tohoto pohledu je současný stav společnosti velmi prospěšný. Neboť v okamžiku, kdy se věta: „Panebože já už to nevydržím!“ stane naším denním chlebem, vyhloubí nás přes pomíjivost všech nepotřebných cetek do nejtemnějších zákoutí naší duše a tam se setkáme s Bohem.

PROCÍTÍME JEJ
ON PROCÍTÍ NÁS
STANE SE NÁMI
A MY JÍM

Bůh nám poskytne tu nejpevnější půdu pod nohama. Jedině přes tento prožitek si uvědomíme, že žádná věc zvenčí nás neuspokojí tolik, jako prožívání sebe v Bohu a Boha v sobě, neboť stejné poznává se stejným.

V ČASECH, KDY MÁME POCIT, ŽE NÁS OPOUŠTÍ ANDĚL STRÁŽNÝ, SE V NÁS RODÍ BŮH

V těchto časech je potřeba vytrvat a neutíkat.
V těchto časech je nutné zůstat na dně, neboť zanedlouho zříme Boha.
V těchto časech k nám Bůh prostupuje a čeká na naše rozhodnutí jej přijmout.

A CO KDYŽ TEDY ZEMŘU JÁ? ANO, ZEMŘU, VŠICHNI JEDNOU ZEMŘEME

TOTO JE PŘIJETÍ SMRTI JAKO NEVĚSTY ŽIVOTA