„NAŘÍZENÍ JE NAŘÍZENÍ“

Sociální sítě jsou dnes kromě propagace marketonemoci, jejíž jméno se nevyslovuje, prosyceny krásnými příspěvky o zimním slunovratu.
Já se s Vámi chci podělit o to,

KAM V DNEŠNÍ DOBĚ ZAMĚŘIT SVOU SÍLU

Z jistého pohledu toto téma se slunovratem souvisí, neboť tma dnes vévodí dennímu světlu i noci.

Většina z nás se sama sebe ptá, jak dlouho to ještě bude trvat. Já vám řeknu, jak dlouho…

TAK DLOUHO, DOKUD JIM TO DOVOLÍME

Položili jste si někdy otázku: „Jak se cítím, když mám udělat něco, co musím?“

Je to zásadní dotaz, neboť souvisí s naší autenticitou, se žitím ve vnitřní pravdě a s pokrytectvím.

Další otázka zní: „Když Vám nařízení stanoví povinnost okamžitě vyskočit z okna, opravdu to uděláte?“

Poslední dotaz pro nás pro všechny je: „Do jaké míry jsme schopni slepě následovat nesmyslné pokyny jenom proto, abychom měli klid?“

Otázky SVĚTLA a TMY v nás otevírají bytostný dialog se sebou samým, který je klíčem k našemu vnitřnímu klidu. Dokud však budeme slepě následovat a ignorovat to, co s námi není v souladu, znásilní nás tolikrát, kolikrát budou chtít. Prosím, poslužte si, tohle je moje duše. Můžete si to s ní rozdávat dle Vaší potřeby kdykoliv…

MNĚ SE TO ALE NECHCE ŘEŠIT

Tady je potřeba nalít si čistého vína. Neschopnost reagovat jenom proto, že se nám něco nechce řešit bohužel není LENOST, nýbrž SKRYTÝ STRACH.

Čeho se vlastně bojíme…

NENÍ TO STRACH Z NEMOCI, BOJÍME SE NAŠICH MYŠLENEK NA TO, ŽE V POTENCIÁLNÍ SLOVNÍ PŘESTŘELCE NEBUDEME UMĚT OBRATNĚ REAGOVAT

Ovšem chceme-li, aby k nám paprsky SVĚTLA dozářily a poskytly nám pevnou půdu pod nohama, bude zapotřebí vykročit z útulného pelechu letargie a netečnosti a

VYJÁDŘIT SVŮJ POSTOJ

Proto jsem před nějakou dobou vystrčila hlavu z nory a začala jednat.
Ano, je mi to nepříjemné.
Ano, schytávám to docela často.
Ano, mám to zapotřebí.

Po několika zkušenostech jsem zjistila, že to tolik nebolí a že ten pocit, který se dostaví poté, kdy se dokážu postavit sama za sebe, je něčím víc než zadostiučiněním. Je to vykročení k mé vnitřní svobodě, jež podporuje kroky dalších podobně smýšlejících lidí.

KAŽDÝ Z NÁS JSME TOU ZMĚNOU A KAŽDÝ KROK SE POČÍTÁ

Až se mě jednou pravnoučata zeptají: „Panebože babi, proč jste to všichni nosili a nic jste s tím nedělali?“

Odpovím jim, že já ano a společně se pobavíme nad historkami, jak jednou babičku vyhodili z obchodu nebo jak dědovi odmítli v hospodě natočit pivo.