Objímání na „ezo“ akcích

Od okamžiku nastoupení cesty k sobě, což pár let už bude, jsem seberozvojovým akcím nikdy příliš neholdovala. Existuje totiž rozdíl mezi prací ve skupině (plný sál lidí zavánějící shromážděním stoupenců Strážní veže prorokujících Soudný den) a prací ve skupině (intimní společenství maximálně cca 15 lidí). Ale o tom napíšu možná jindy…

Co však vnímám jako zásadní jsou situace, kdy se na akcích podobného typu začnou účastníci hromadně objímat a vyjadřovat si vzájemnou lásku. Samo o sobě je to vlastně moc milé, ovšem zasazeno do kontextu osobního příběhu každého ze zúčastných, to až tak milé být zrovna nemusí.

Pokud jsme v souladu s tím, že nás někdo objímá, není co řešit. Objímačům (pokud mě nějací čtou) však dovolím jemně zdůraznit, že by bylo vhodné se na to zeptat. Samozřejmě předtím, než se na ostatní samou láskou vrhnete.

Pokud ovšem vůči objímání s cizími lidmi cítíme vnitřní tlak či odpor (z jakéhokoliv důvodu), je zcela v pořádku objetí nepřijmout a s klidem Objímači sdělit, že to tak necítíme. Protože když se v této situaci necítíme komfortně, znásilňujeme se k jednání, s nímž vnitřně nesouhlasíme. Pod touto emocí je ukryto téma ODEVZDÁNÍ VLASTNÍ SÍLY DO RUKOU DRUHÝCH, což je jeden z mnoha základních pilířů na cestě k sobě.

Navíc každý máme svou auru, vlastní elektromagnetické pole a také svůj osobitý odér. Mně osobně je velmi nepříjemné tisknout se na zpoceného páchnoucího kolegu, jenž mě chce zahrnout svou vesmírnou láskou. Nevyvracím, že někdy sama od sebe neobejmu. Když to tak cítím, milované bytosti se dotáži, zda mohu a pokud obdržím svolení, je to pro mne jedním z nejhlubších a nejintimnějších aktů výměny energie a propojení vůbec.

Hlídejme si proto svůj energetický prostor.
Dávejme, když máme, můžeme, chceme
a zároveň přijímejme do takové míry,
abychom druhého nevycucali.