Poselství Svatého Václava

V nelehkých časech lidé více než kdy jindy inklinují k modlitbám, kontemplaci se sebou samým a možná se někteří z nich stávají duševními poustevníky.



V těchto dobách můžeme také zaslechnout volání duše, jež k nám přichází s otázkou: „Jaký to má všechno vlastně smysl? „ Co nás vlastně přesahuje a odkud se to vzalo?“



Většina lidí tady končí a zařadí zpátečku do svého vyhřátého úkrytu, protože se polekají toho mála z jejich nitra, co k nim promluvilo. Bohužel charakter naší osobnosti se touto strategií na úkor ztráty vlastní identity opět přiživí, neboť hlavním zdrojem jeho potravy je strach převlečený do všech možných i nemožných podob závislostí, přes spasitelské syndromy, role obětí až po spirituální obelhávání sebe sama a utvrzování se ve vyjímečnosti či výlučnosti k určitým úkonům.



Ti, kteří proniknou skrze kladení existenciálních otázek za oponu zapomnění a nedostanou ze sebe strach, objeví počátky jakožto primární projevy velké proměny a komunikace se svým bytím.
Současně je však tato introspekce zkázou pro temnou část ega, které ustavičně posiluje svou existenci prostřednictvím identifikace s našimi myšlenkami a permanentně nás odděluje od pravé podstaty našeho bytí. Od toho, kým ve skutečnosti jsme.

༒Až se sami sebe zeptáme: „Kým doopravdy jsme?“ Tehdy možná alespoň na malou chvíli vstoupíme do sféry bytí, neboť tuto otázku nepokládá ego.


Bytostný dialog se sebou samým je klíčem k tomu, čemu nerozumíme.
Pokud se s úctou přiblížíme k našemu bytí, objevíme vnitřní svět a prapůvod neprojeveného.


S tím přichází léčení a vnímání zázraku, stejně jako pocit interakce se sítí, kterou jsou všechny bytosti propojeny.


Vnímejme, co doopravdy chceme a co nechceme. Sledujme pečlivě vlastní myšlenky, učme se pozorovat je nezaujatě a měnit tak, abychom se mohli chopit volantu našeho života.