Záblesky bytí

Každý den spěcháme na autobus, nestíháme oběd, e-maily odesíláme se zaťatýma rukama. Kávu srkáme proto, abychom mezi třetí a pátou neusnuli za chůze, přibývají vrásky jenom proto, že jsme věčně v časovém presu. Večer „ten život“zalejeme u televize dvojkou vína na uklidněnou a extázi prožíváme během polykání čokolády pod ušmudlanou rouškou, kterou dva týdny přenášíme v útrobách pracovní aktovky společně se slupkou od banánu, posmrkaným kapesníkem a klíčema od bytu.

Uprostřed tohoto chaosu minimálně jednou za život promluví HLAS NAŠÍ DUŠE. Jako záchranná brzda cukne s našimi vnitřnostmi a poleká nás otázkou:„JAKÝ TO TADY MÁ VLASTNĚ SMYSL?“

Nevím, jak to mají ostatní. Ale když jsem poprvé hlas své duše uslyšela já, vyděsila jsem se a šla se opít. Bylo mi tenkrát 14 a naivní představa o dosažení rozšířeného stavu vědomí po deseti pivech se s každou další kocovinou, jež mou duševní prázdnotu rozrývala víc a víc, vzdalovala od prožívání bytí mílovými kroky a já nabývala pocitu, že NEJSEM. Přesněji řečeno, že JE TĚLO a JÁ NEJSEM.

Nyní si DOVOLUJI POVOLIT VEŠKEROU REZISTENCI A NEVĚDĚT, protože dokud mám k něčemu odpor, pořád si to, byť nevědomě tahám do života.

Když cítím JAKÝKOLIV VNITŘNÍ TLAK, ČI TÍSEŇ, nechám jí sebou V PLNÉM PŘIJETÍ VŠEHO VĚDOMĚ PROJÍT.

POZORUJI TĚLO, JAK REAGUJE A NENECHÁVÁM MYŠLENKY A EMOCE, ABY MNOU NEVĚDOMĚ CLOUMALY.

VYBÍRÁM SI JEN TO, CO CHCI JÁ SAMA.

JSEM PROUDEM BOŽSKÉHO VĚDOMÍ a když někdy odesílám e-maily se zaťatýma rukama, uvědomím si to a dýchám.

DÝCHÁM SEBE DO SEBE a netrestám se za to, že „MI TO ZASE UJELO, A PROTO NEJSEM DOSTATEČNĚ DUCHOVNÍ.“

Protože JSEM, KTERÁ JSEM